N I C O V
Královský kámen
Prchající král
Jednou českého krále a jeho ozbrojenou družinu pronásledoval houf cizího vojska. Mezi Nicovem a Tejmlovem došlo k boji. Král byl poražen a musel rychle uprchnout. Hnal svého koně přes horský hřbet Dánova, v těch dobách ještě porostlý divokými houštinami. Král se v nich ukryl mezi kameny, zatímco jeho doprovod prchal dál. Cizí vojska si v zápalu pronásledování ani nevšimla, že král zůstal vzadu. Hnali se dál za prchající královskou družinou. Tak byl král zachráněn. Kamenný blok nad Nicovem dostal od té doby názen. Lidé ho pojmenovali Královským kamenem. Stejně tak i celý vrch. Vypráví se také, že v blízkosti kamene kvete jen o dni svaté Barbory čarovný květ. Kdo květinu najde, může získat velké bohatství, které je zde ukryto.
Podle další legendy se zde ukryl panovník prchající před Švédským vojskem.
Valpružina noc
Podle jiné pověsti zde stával mocný hrad, v němž mocichtiví služebníci zabili svého krále a ten je, než skonal, za to proklel. Vysvobodit je a získat bohatství může jen ten, kdo najde čarovnou bylinu. O Valpružině noci se na vrcholu objevuje deska s letopočtem zániku světa. V určité době se odtud také ozývá zvuk hlásné trouby ohlašující nebezpečí.
Spící armáda
Podstatně zajímavější jsou proroctví Sibylina, která Jirásek shrnuje do dvou kapitol. Ty jsou v originále tři a vyprávěla je Michalda, královna ze Sáby, neboť v tomto případě je ona naší Sibylou, králi Šalamounovi. To se stalo v roce 578 před Kristem, v roce 993 proroctví přeložil do angličtiny ctihodný Beda, Jan Letter pak léta Páně 1053 do češtiny, v roce 1113 přepsal. Skutečný autor nebo aspoň upravovatel finální verze pravděpodobně pocházel z Čech, z Táborska nebo Soběslavska, protože ze čtyř měst, která mohou uniknout božímu hněvu, tři pochází z těchto oblastí: Tábor, Ústí a Soběslav. Čtvrtým je kupodivu Mělník. K našemu vyprávění patří třetí díl knihy proroctví, věnovaný zemi nejproslulejší, nejvýbornější a na chléb nejúrodnější, takže jí rovné daleko nebude. Z dvanáctera varování se ovšem nikdo nepoučí, v zemi vypukne chaos, rozbroje a malá apokalypsa, kterou završí útok čtyř armád ze čtyř světových stran. Než armády dorazí k hoře Blaníku, stihnou vyvraždit tři čtvrtiny obyvatelstva, tedy hříšníků, neboť spravedlivou čtvrtinu Bůh ukryje v mlze. U Blaníku se povede dvanáctidenní bitva, která zaplní tamní vyschlý potok krví, načež třináctého dne vyrazí Boží vojsko a požene nepřítele až ke Kolínu nad Rýnem. Tam se ztratí, přeživší nepřátelé ovšem pobijí Španělé. Kde se tam vzali, o tom proroctví nevypráví, možná by se dala odpověď nalézt v legendách španělských. Blaničtí rytíři neuchrání Prahu, kterou ustupující vojska vyplení a poboří, to není chyba velení, ale záměr Boží. Jak je obecně známo, vede blanické vojsko osoba nesporné morální pověsti, Svatý Václav. Je k diskusi, jestli by jeho místo nezastal skutečný tvůrce české státnosti, jeho bratr Boleslav, ale symbol je symbol a za symbolem se uhání lépe. Proč ale Blaník? Dříve než se pokusíme nalézt krátkou a nevyčerpávající odpověď, podíváme se po celé zemi. Blaník totiž není jedinou posádkou. Armáda, která má tuto zemi zachránit, je dislokována na více než dvaceti dalších místech. Kupříkladu v Hadí hoře u Blatné či v hoře Boubín na Šumavě. Nebo na kopci Svidník u Černovic, odkud prý vyjedou vojáci po stříbrných schodech. Další jihozápadní jednotka se skrývá v Královském kameni u Kašperských Hor.
O kováři
Zdejší strašidelná pověst pojednává o kováři, který se jednou ve zdejším hostinci zdržel až do tmy a za noci kráčel do sousedních Řetenic. Byla teplá letní noc. Kovářovi na cestu svítil měsíc, a tak se mu šlo dobře. Domů to měl slabou půlhodinku chůze, ale nikdo ho tam nečekal, žil sám. Obloha nad ním byla plná hvězd a kováře napadlo usednout ke stromu u cesty, opřít se o něj a pozorovat noční oblohu. Ale jak se na ni díval, mimoděk pohlédl k Nicovu a uviděl, že k němu odtamtud kdosi spěchá. Ve tmě ovšem nedokázal rozeznat, kdo to je. Napadlo ho ale, že v hospodě možná něco vytrousil z kapsy a onen neznámý je poctivec, který to zpozoroval a chce mu to vrátit. ,,Hej ty tam! Neseš mi snad něco?" křikl tedy kovář k blížící se postavě. Namísto ní mu ale odpověděl náhlý poryv větru v koruně stromu nad jeho hlavou. ,,Smrt. Smrt. Smrt!" zašumělo zlověstně ve větvích. Kovář byl statný srdnatý chlapík, který se hned tak něčeho nezalekl, avšak tentokrát pocítil úzkost. Ke všemu zpozoroval, že spěchající postava, která už k němu byla blízko, je podivná. Byla nejméně tak vysoká jako on, ale neměla hlavu. Po tomto hrůzném zjištění kovář vyskočil a dal se na úprk k Řetenicím. Jenomže do běhu se dal i bezhlavec a pádil za ním. Kovář běžel ze všech sil, jak nejrychleji dokázal, ale začínal mu docházet dech, a když se poohlédl přes rameno, uviděl, že bezhlavec běží rychleji než on a dohání ho. Nechtěl připustit, aby mu skočil na záda, a tak se mu postavil čelem. Popadli se do křížku. Statný kovář měl velkou sílu, ale brzy vycítil, že bezhlavec má větší. Věděl však, že bojuje o život, a tak se pral statečně až do úmoru, kdy ze sebe vydal poslední zbytky sil. Pak začal pozvolna bezhlavci podléhat. V litém boji o přežití si ovšem vůbec nepovšiml, že na východním obzoru právě probleskl první paprsek slunce. V tu chvíli ale k zápolícím dolehlo od Řetenic zakokrhání kohouta. Sotva zaznělo, bezhlavec rázem ochabl. Pustil kováře, vyškubl se mu a pádil pryč. Se svítáním se rozplynul. Kovář až po hodné chvíli nabral dech. Do Řetenic dorazil k smrti unavený, zbědovaný, ale šťastný. Sotva si maličko odpočinul, první, co udělal, bylo, že od hospodáře, kterému patřil, odkoupil kohouta, jehož zakokrhání mu zachránilo život. Odnesl si ho domů a kohout se pak stal nejhýčkanějším opeřencem na celé Šumavě. U vděčného kováře, který kohoutovi mimo jiné opatřil celé hejno slepic, se měl převelice dobře až do svého skonu sešlostí věkem. (zdroj: Pracahtický deník 4. 7. 2011, poskytnuto paní A. Josefíkovou, Řetenice 6)
P O P E L N Á
Obří fůra
Čeledíni z hořejšího mlýna v Popelné u Obřího hradu jednou v sobotu převrátili zrovna na cestě, která vedla k Ranklově samotě, příliš těžkou fůru smrkových větví. Poněvadž bylo už k večeru, nezbylo jim než vypřáhnout koně a vrátit se domů s nepořízenou. Druhý den byla neděle a Sepp se tudy jako vždycky tou dobou ubíral do kostela v Nicově. Když uviděl převrácený povoz, chytil oběma rukama za žebřiny a postavil vůz rázem zpátky na kola. Z radosti nad vlastní silou si pak dovolil ještě malý žertík na účet mlynářovy čeledi. Našel při cestě pořádný žulový balvan, spíš kus skály, a posadil ho navrch té obří fůry, že aby vůz líp rovně stál. Když se z Popelné přihrnula mlynářská chasa, trochu předčasně se radovala, že je práce hotová. Než totiž dostali ten balvan dolů z vozu, řádně se ještě všichni zapotili.
O devíti obrech
Podle pověsti byl v minulosti Obří hrad sídlem devíti obrů. Když k nim jednoho dne přišel chudý krejčí s prosbou o pomoc, protože nemohl uživit svých deset dětí, se zlou se potázal. Obři jej namísto pomoci shodili ze srázu a jeden po něm dokonce hodil kámen. Krejčí pád přežil a když přišel k sobě, poznal v onom kameni velký kus zlata. Díky němu měl vystaráno až do konce života.
Jiná pověst vypráví o tom, že obrovská kost, kterou tady vesničané našli, sloužila dlouhá léta jako lávka přes říčku Losenici.
Ř E T E N I C E U S T A C H
Planský mlýn podle pověsti za třicetileté války vypálili Švédové. Mlynář pak ze msty zabil dva opozdilé švédské vojáky a sebral jim jejich kořist. Kořist mu však štěstí nepřinesla mlýn pak několikrát za sebou vyhořel.
U vsi Řetenice je prý Zlatá studánka, v níž se ukrývají zlaté poklady. Hlídá je zlý mužík, čert nebo velká ropucha. Voda ve studánce je údajně léčivá a hojí všechny rány. Pokud by si však chtěl někdo nabrat vodu a odnést ji domů, jeho dům skončí v plamenech.